Prečo tá opera tak upadá? - 10.6.2009 - deník SME
 

Košické Štátne divadlo už roky predvádza kritikom všetky repertoárové novinky naraz. Je to veľmi užitočný zvyk pre obe strany.
Vždy na záver sezóny Štátne divadlo v Košiciach ponúka odborníkom prehľad o stave jeho troch súborov. Počas prvých júnových dní môžu vidieť všetky nové inscenácie. Divadlo získa kompletnú spätnú väzbu vďaka diskusiám po predstaveniach a k tomu ešte Dosky, ktorými si zdobí steny historickej budovy.
Aj tento rok sa veľa chvály znieslo na Šothov interpretačne skvelý balet. Najväčšiu debatu rozprúdila činohra, ktorej dramaturgicky zaujímavo koncipovaná sezóna s ústrednou ženskou témou priniesla pozoruhodné i spornejšie inscenačné výsledky. Za najkratší koniec tentoraz ťahala opera.

Tradičný Onegin
Horúcou novinkou bol Eugen Onegin. Prvá repríza bola hneď po víkendovej premiére. Predstavenie potvrdilo, že v Košiciach sa nemienia zrieknuť cesty tradičného divadla. Hoci v tomto prípade je namieste skôr slovo „muzeálny kus". Navyše, v režijne nevypracovanej podobe, bez emócií a intenzity vzťahov, bez ktorých krásne Čajkovského dielo stráca zmysel.
Ambíciu inscenátorov, „aby dej plynul ako film bez zbytočných zastavení", nemohli naplniť speváci odovzdane čakajúci na nástup a vzápätí spievajúci z rampy do hľadiska. Jedným z mála príjemných momentov bol výkon talentovaného českého barytonistu Jakuba Pustinu (Onegin), v rovine pekného materiálu sa predstavila Petra Záhumenská (Tatiana).
Orchester pod vedením šéfdirigenta Dušana Štefánka spočiatku unavoval vleklými tempami. A hoci sa neskôr rozohral k živšiemu výkonu, bez vnútorného pohybu a emocionálneho napätia ostal v rovine sprevádzajúceho telesa.
V každom prípade, jeho výkon v Oneginovi stojí vysoko nad tým, čo sa mu podarilo predviesť v prvom dejstve Pucciniho Madame Butterfly v jeden z nasledujúcich večerov. Z citlivého naštudovania Paola Gatta od októbrovej premiéry neostalo pod Štefánkovým vedením nič. Problémom sa nezdá technická dispozícia orchestra, ale absencia práce s ním.

Jednosmerná komunikácia
Pred krátkym časom vedenie divadla na webstránke zrušilo diskusiu Vaše názory. Neslúžila vraj ako spätná väzba od divákov, ale sa stala bútľavou vŕbou pre nespokojných zamestnancov.
Zrejme nebude náhoda, že drvivá väčšina ponôs išla z operného súboru, ktorý sa cíti vedením obchádzaný. To, že na tom niečo bude, sme na internej prehliadke zažili na vlastnej koži. Vedenie opery - na rozdiel od baletu i činohry - na dialóg totálne rezignovalo. Zametanie problémov pod koberec však medzi múdre pracovné metódy nepatrí.


streda 10. 6. 2009 | Michaela Mojžisová
 

Recenzia: Eugen Onegin, akých už bolo - 9.6.2009 - deník PRAVDA

Každý nový Eugen Onegin je dnes na Slovensku rizikom. Bratislavský, v réžii Petra Konwitschného, bude zrejme nadlho umelecky trčať, udávať kritérium. Ak mu akýkoľvek súbor chce oponovať, musí byť v argumentácii nanajvýš dôsledný.

Z košickej inscenácie Čajkovského Eugena Onegina

Úmyslom Košičanov bol pokus o dobovú rekonštrukciu. Pozvali si k nej americkú Rusku Oľgu Kapaninovú, režisérku vyznávajúcu tradíciu a odpor k aktualizácii. V bujnejúcom opernom divadle súčasnosti ide o menšinový postoj, ale nemenej rizikový ako módne interpretačné posuny.

Pokiaľ zámerom košického Onegina bolo inscenovať dielo "výchovne" a ušetriť hľadisko od lúštenia rébusov, tak to vcelku vyšlo. Inak znie otázka, či je správne oprašovať poetiku dávno prekonanú a kumšt réžie nahradiť aranžovaním. Či nejde tak trocha o podcenenie diváka.

Zarámcovanie deja prítomnosťou titulného hrdinu, ktorý sa rozpomína na prežité udalosti, je dosť chabá barlička. Ani lemovanie iluzívnej scény Milana Ferenčíka brezami a ich ponechanie v interiérových záverečných obrazoch príliš neladí s realistickým rukopisom réžie. Viac sa dalo pracovať s postavami, spievanie na rampe mali nahradiť vybudované vzťahy. Škoda

nevyužitej tvorivej energie dvoch prevažne mladučkých obsadení.

Vizuálnej stránke však nepomohlo ani hudobné naštudovanie. Dušan Štefánek za dirigentským pultom nesiahal na dno rezerv orchestrálnych hráčov, v koncepcii ostal približný a neemotívny. Medzi pomalými a rezkými pasážami je široké pole "poltónov" v tempách, dynamike, výraze.

Na prvej repríze sa obsadenia z dvoch premiér zmiešali, pričom najkompaktnejší výkon podal Jakub Pustina. Farebne príjemný a mäkký, v polohách vyrovnaný barytón lyrickej povahy sa s Eugenom Oneginom vyrovnal vierohodne aj po hereckej stránke. Petre Záhumenskej trocha chýbala vývojová krivka Tatiany. Nasadila dramatický akcent a z tvrdosti fráz nepopustila ani v lyricko-poetických pasážach.

Michaela Šebestová, nová tvár v postave Oľgy, mala síce problémy s hĺbkami, ale jej hlas je plastický a perspektívny. Part Lenského bol nad sily Juraja Nociara, ktorého neveľký tenor znel naturálne a nezdravo. Tmavý, jadrný bas Ondreja Mráza sa ťažko vyrovnával s lyrickou výrazovou rovinou Gremina.

Oneginovské déja vu. Na rok 2009 trocha málo.

P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin

dirigent: Dušan Štefánek
réžia: Oľga Kapanina
scéna: Milan Ferenčík
kostýmy: Andrej Suchanov
Opera ŠD Košice 1. júna

Pavel Unger, hudobný kritik | 9. júna 2009  8:00

Jakub Pustina okouzlil - 8.2.2008 - Orlovské noviny  

Fantastický, úžasný a tak podobně zněla slova posluchačů. Baryton Jakuba Pustiny má příjemnou barvu a obrovský rozsah. Pestrý repertoár koncertu vyhovoval rozličnému vkusu posluchačů a přesvědčil o všestrannosti pěvce a též o skvělém klavírním doprovodu Richarda Pohla. Klavírista svou vysokou pianistickou úroveň dokázal také v samostatných vstupech zejména ve třetí větě známé Beethovenovy sonáty "Měsíční svit". Oba mladí umělci se setkali s vřelým přijetím obecenstva, jehož nadšený potlesk na závěr vyvolal slib, že se za rok vrátí...

Soňa Dostálová

Pro zobrazení celého článku v kontextu klikněte ZDE

Milovníci hudby si přišli na své  - Pondělí 17. září 2007 - TŘEBÍČ

Jakub Pustina s přáteli přivezl do Kamenného sálu večer dobré nálady

Trojice mladých umělců, která ve středu 17. září naplnila Kamenný sál třebíčského zámku atmosférou porozumění a nebývalé vzájemnosti s publikem, zaslouží nejspíš hodnocení v superlativech, hodných podstatně zkušenějších protagonistů vážné hudby. Ke stejnému závěru totiž došli snad všichni posluchači v zaplněném sále, kteří si nenechali ujít zahajovací koncert Klubu přátel hudby. Ten tradičně připravuje Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Třebíč, jehož programové oddělení přizvalo k zahájení podzimní části barytonistu Jakuba Pustinu a jeho přátele, Renu Fujii a Richarda Pohla.

Jakub Pustina a jeho přátelé se ostatně nazývá celé umělecké turné, nebo lépe řečeno II. ročník stejnojmenného festivalu, kterým skromný a oblíbený pěvec z Vysočiny doslova obohacuje národní povědomost o vážné hudbě, kterou předkládá posluchačům neuvěřitelně citlivým způsobem. A jeho vášnivému vztahu k hudbě, kterou evidentně silně prožívá, odpovídá pak také výběr spolutvůrců jeho koncertních vystoupení. Rena Fujii, drobná Japonka se sympatickým a milým úsměvem, především ale s neméně vášnivým vztahem k hudbě, který je patrný u Jakuba Pustiny, dokáže se svým hostitelem získat srdce posluchačů během krátké chvíle, kdy mezi nimi padají jakékoliv bariéry, pokud vůbec předtím stačily vzniknout. Jsem zde pro vás, jakoby říkal její svěží hlas i pohled, a tomu všemu skvěle odpovídá také piano Richarda Pohla, jenž dvojici pěvců doprovází, jakoby k sobě tato trojice patřila odjakživa. Není vůbec divu, že večer s Jakubem Pustinou a jeho přáteli uteče jako voda. Posluchači v Kamenném sále se s tím ale nechtěli smířit, tak silný zážitek jim vystoupení mladých umělců přineslo. Pustina pak ochotně za pomoci dalších dvou umělců přidával a aplaus nebral konce. Když přece přišel čas loučení, rozcházela se fakticky stovka přátel, které alespoň pro tu krátkou chvíli spojila - díky Pustinovi, Fujii a Pohlovi - láska k hudbě.

Jakub Pustina, když svého času poprvé v Třebíči vystoupil na jedné z vernisáží v Galerii Malovaný dům, mnohé překvapil. Později, to už zpíval v Kamenném sále, získal řadu obdivovatelů, kteří tentokrát nepřišli sami. Avšak při jeho zatím posledním třebíčském vystoupení ve středu 17. září bylo nadmíru jasné, že má v regionu už stálé příznivce, a že jich nebylo málo! Jakuba Pustinu to očividně potěšilo a neopomněl posluchačům za jejich přízeň náležitě poděkovat. Tak vřele, až nešlo odpustit si otázku, kdy že přestane být mladý umělec výrazného talentu tolik skromným. Bez zaváhání, s jemu vlastní upřímností odpověděl: „Já doufám, že nikdy!“

Skvělý barytonista, jenž v samém závěru svého koncertu jakoby mimoděk připomněl svým hlasem nedlouho předtím zesnulého Luciana Pavarottiho, a jak přiznal, také svého oblíbence, vystoupí v Třebíči pravděpodobně zase za rok. Jeho program je už dnes natolik vyčerpávající, že jen těžko hledá termíny dalších koncertů. Třebíč mu je ale vřelostí zdejšího publika blízká, a rád se sem proto vrací. Milovníci kvalitního přednesu vážné hudby se tedy opět mohou těšit na setkání s Jakubem Pustinou, a tentokrát prý s jeho maďarskou kolegyní.

Pro zobrazení celého článku v kontextu klikněte ZDE

Pěvecký recitál v KPH - Lanškroun

„Konečně pěvecký recitál! To si nesmím nechat ujít,“slyšela jsem z úst nejedné pravidelné návštěvnice koncertů KPH. A měly pravdu. Vždyť od posledního pěveckého recitálu uplynulo celých šest let. Konečně se tedy milovníci tohoto hudebního žánru dočkali.
V úterý 21. listopadu 2006 se představil v pěveckém recitálu barytonista Jakub Pustina (narozen 1982) za klavírního doprovodu Pavla Čapka (narozen 1981). Takže to byl koncert mladých umělců.
Obdivuhodný hlasový fond Jakuba Pustiny a podmanivý hlas velkého rozsahu kontrastují s počátkem umělecké dráhy. Jeho matka, která oba mladé umělce doprovázela, mi po koncertu vysvětlila, jak se její syn ke zpěvu dostal. Od dětství prý měl jediný zájem - chemii. Proto vystudoval střední průmyslovou školu chemickou a ve stejném oboru pokračoval na vysoké škole, studium však nedokončil. Návštěva operního představení jako by zažehla doutnající jiskru v jeho těle a vášeň i touha zpívat byly na světě. Oč později v sobě lásku ke zpěvu objevil, tím intenzivněji se studiu věnoval a dosud věnuje.
Sympatická dvojice mladých umělců sestavila pro naše publikum pestrý, líbivý program, především z písňové tvorby a z několika operních árií. Společným jmenovatelem bylo tvůrčí období skladatelů (přibližně od 20. let 19.století do poloviny minulého století) a národnost nebo místo, s nímž byli nějak spjati (rodiště, studium,vztah k oblíbené krajině či městu). Ke skladatelům, kteří jsou spřízněni s Neapolí a jejichž písně na koncertě zazněly, patří například Enriko Curtis (Návrat do Sorenta), Luigi Denza s písní Funiculi, Funicula, oslavující první lanovou dráhu na kolejích v Neapoli, a snad nejznámější O sole mio od Eduarda di Capua.
Všechny tyto známé a oblíbené písně, trvale patřící do repertoáru předních italských tenoristů, byly perfektně předneseny, s patřičným temperamentem, mladistvou jiskrou a elánem. Barytonista J. Pustina přesvědčil publikum, že je i výborným operním pěvcem, například v náročné árii Rodriga z Verdiho opery Don Carlos. Pozoruhodný výkon čtyřiadvacetiletého Jakuba Pustiny je příslibem do budoucnosti. Tak trochu zastíněn pěvcem byl klavírista Pavel Čapek. Tak to však asi chodí. I když pouze v jeho dokonalém doprovodu mohl barytonista rozvinout své pěvecké umění a posluchači mohli plně vnímat krásu hudby i zpěvu současně.
Z mladé generace na jevišti vyzařovala radost, snaha podat maximální výkon a pobavit posluchače. Podařilo se. Jen jedno se nepodařilo, aby bylo v hledišti více posluchačů. Neváhejte přijít na koncert KPH, určitě budete spokojeni. V. Hejlová
 

Nápoj lásky ulahodil prvým obsadením

Úmysel spojiť v príprave novej inscenácie Donizettiho Nápoja lásky v košickom Štátnom divadle najstaršiu umeleckú generáciu s najmladšou šéfovi opery Petrovi Dvorskému nevyšiel podľa jeho predstáv. Vekový faktor pritom nezohral rozhodujúcu úlohu. Dôvody možno hľadať skôr v očividnej neochote režiséra Miroslava Fischera (1932) a scénografa Jána Hanáka (1931) akceptovať trendy dneška. Hudobné divadlo - a vôbec nemusíme hovoriť o takzvanom režisérskom -už stojí na iných princípoch a opiera sa o inú poetiku výrazu.
Miroslav Fischer pritom vo svojich profilových inscenáciách (boli to dramatické tituly) neraz dokázal, že vie navodiť situáciu a pracovať s hercom, v komickom žánri však zvykol balansovať na hrane vkusu. Táto dimenzia síce Nápoj lásky neohrozila, ale ani nezúročila spontánnosť a mladistvý esprit, ktorými boli obe obsadenia priam nabité. Réžii chýbala invencia a doslova sa nechala pobalamutiť kolotočovou výpravou Jána Hanáka. Náznaky priechodných domčekov a terás sa točili bez nadväznosti na situácie a narúšali uzavreté hudobné čísla. Sólisti sa opakovane šplhali pod schodoch, aby v „orlojových" okienkach zohrali akciu a opäť zostúpili na zem. Meniace sa projekcie Toskánska nesúviseli s dejom a ostali v polohe samoúčelnej ilustrácie.
Dirigent Karol Kevický nemá s talianskou operou veľa skúseností, možno aj preto v snahe vyťažiť maximum kontrastov hnal rýchle tempá do extrému. Donizettiovské „brio" je efektné, pravda s podmienkou, že ho dokážu hráči a speváci naplniť rytmickou presnosťou. Ak nie, a to je prípad druhej premiéry, vzniká chaos a polovica ansámblov sa rozpadá. Lahôdkou košického Nápoja lásky boli sólisti prvého obsadenia. Zostava, s akou sa na našich javiskách nestretávame často. Michaela Várady s očarujúcim zamatom v hlase obdarila Adinu podstatnými znakmi bel canta. Má mäkký, okrúhly tón, vzorovo frázuje, jej prejav je živý, neafektovaný, vkusný. Nepoznaný rozmer svojho talentu objavil v postave Dulcamaru Jozef Benci. Dokázal skĺbiť jadrný objemný tón s priam filigránskym vysievaním všetkých drobných nôt, bol rytmicky presný a herecky výstižný. Tenor Petra Bergera (Nemorino) mal síce občas nepatrný šelest, zato jeho šťavnatá farba, silné emocionálne nasadenie a štýlové legato pôsobili presvedčivo. Veľkým talentom oplýva mladý Jakub Pustina (Belcore), barytón v každej polohe zvučný, vyrovnaný a zvlášť poctivý v zdolávaní ozdôb. Alternujúce obsadenie zaostávalo, prekvapil iba Ondrej Šaling nepísanými výškami, zdokonaliť však musí frázovanie. Adina Anety Mihályovej bola chladná a ostrá, Marián Lukáč (Belcore) nevýrazný a Ondrej Mráz (Dulcamara) tónovo ťažkopádny.


Gaetano Donizetti: Nápoj lásky / dirigent: Karol Kevický / réžia: Miroslav Fischer / scéna: Ján Hanák / kostýmy: Danica Hanáková / premiéra v opere ŠD Košice 25. 5. 2007

O autorovi| Pavel Unger, Autor je hudobný kritik
ZDROJ: www.pravda.sk

V Košiciach sa krásne spieva

Nielen v našich divadlách patrí Donizettiho Nápoj lásky medzi obľúbené repertoárové čísla. Diváka chytí peknými melódiami aj zrozumiteľným komickým príbehom. Navyše dáva príležitosť mladým lyrickým hlasom, ktorých nedostatkom operné scény zvyčajne netrpia.
Ani Košice sa roztomilej buffy nevedia zriecť. Len desať rokov po stiahnutí predchádzajúcej inscenácie sa Nápoj lásky do Štátneho divadla opäť vracia.
Zodpovednosť za scénickú stránku prebrali predstavitelia najstaršej generácie. Od prvej réžie Miroslava Fischera uplynulo polstoročie, výtvarník Ján Hanák má za sebou vyše 250 inscenácií, obaja sa hlásia k „tradičnému“ opernému divadlu.
Výsledný tvar veľmi neurazí, len sa režisér nemusel snažiť i tak živé dielko ešte viac rozhýbať. Hanákova scéna sa točí ako na kolotoči, väčšinou nezmyselne a aj pre spevákov evidentne rušivo. Výtvarne citlivejšieho diváka môže rozladiť pre­mietanie obrázkov gýčovito kolorovaných projekcií toskánskeho mestečka či idylickej zátoky na zadnom plátne javiska.
Do histórie košického divadla sa vizuálna zložka tejto inscenácie nezapíše. Podstatne lepšie vyšlo hudobné naštudovanie. Karol Kevický si trúfol na skutočne briskné tempá, kontrastujúce so širokými lyrickými plochami. A čo sa týka speváckeho obsadenia, na prvej premiére nás čakali skutočné hody.
Adinu, akou je Michaela Várady, na slovenských javiskách len tak nestretnete. Očarila najmä krásnou strednou a nižšou polohou, ktorá je pri lyric­kých sopránoch vzácnosťou, a vzorovo štýlovým muzicírovaním. Tenoristu Petra Bergera to už ťahá k dramatickejším vodám než je lyrický Nemorino, no jeho zvučný hlas a bezchybné frázovanie ani tentoraz nezradili.
Od predstavenia k predstaveniu stúpa úroveň Jozefa Benciho. Tmavý sonórny bas ho predurčuje na vážne postavy, o to radostnejším prekvapením bola jeho schopnosť skĺbiť legato i po­hyblivosť donizettiov­ských fráz v komickom parte Dulcamaru. Aj mladý český spevák Jakub Pustina (Belcore) sa blysol pekne sfarbeným pohyblivým barytónom. Prvopremiérové obsadenie uzatvára roztomilá Linda Ballová ako Gianetta, šidielko uprostred pekne znejúceho zboru.
Škoda, že na druhej premiére sa skvelý dojem nezopakoval. Najlepším výkonom bol Nemorino Ondreja Šalinga. Jeho materiál nie je márny, chýba mu však belcantová vláčnosť.
Zdá sa, že modernému divadlu v Košiciach momentálne ruže nepokvitnú. Chvalabohu, že kvit­nú krásnemu spievaniu.


Gaetano Donizetti: Nápoj lásky Opera Štátneho divadla Košice, 25. a 26. mája 2007.
Hudobné naštudovanie: Karol Kevický, zbormajster Šimon Marinčák, scéna Ján Hanák, kostýmy Danica Hanáková
Réžia Miroslav Fischer

29. 5. 2007 | Michaela Mojžišová (Autorka je operná kritička)
ZDROJ: www.sme.sk